Minisalon

Už je to více než 35 let, co jsem pod záštitou Jazzové sekce připravil projekt tohoto souboru výtvarných prací, projekt, kterému jsem hned na začátku dal jméno Minisalon. Vyprovokovala mě k tomu potřeba reagovat na tehdejší situaci ve výtvarném umění. Byl to rok 1984 a většina umělců neměla přístup do svazových galerií a dokonce projevy při vernisážích a průvodní texty do katalogů těch, kdo dostali od ideologů cejch „problémo vých výtvarníků“, byly potlačovány, pokud se katalog vůbec objevil. Zajímavé výstavy se odsunovaly na periferii Prahy a na venkov, vystavovalo se na půdách, v ateliérech, po bytech. Kritické sborníky o aktuálním uměleckém dění bez ideologického měřítka vycházely jen v samizdatech a tehdy také jsme mimo jiné začali připravovat jeden z nich, známý jako „šedá cihla“. Představa uspořádat soubornou výstavu, zahrnující široké spektrum výtvarných projevů u nás nepřicházela samozřejmě v úvahu. Abych tuto mezeru vyplnil aspoň v mezích možností, dohodl jsem se v Jazzové sekci na realizaci tohoto projektu. A při práci na tom mi pak aktivní členové Sekce skutečně vydatně pomohli. 

K účasti jsem vyzval širokou škálu skoro tří set výtvarníků z celé republiky a při výběru jsem si předem nestanovil žádná omezení věkové hranice, příslušnosti ke skupině, hodnotového kritéria ani aktuálních výtvarných trendů. Když mi oslovení odpověděli, že jsou ochotni se účastnit, rozeslal jsem jim každému otevřenou dřevěnou krabici, k tomuto účelu vyrobenou, o rozměru 15x 15×5 cm a požádal jsem je, aby v tomto malém rozsahu výtvarně pojednali jakékoli téma podle vlastní volby. K malému formátu jsem byl donucen čistě praktickými ohledy, aby se akce vůbec dala technicky zvládnout: velké množství prací přicházelo zdaleka a bylo zasíláno poštou.

Počet výtvarníků, kteří své práce dodali, je výmluvný nejen pro stísněnost tehdejší kulturní situace, ale i pro lidské postoje – neptali se, s kým mají vystavovat, na jakém fóru a jestli v popředí, stojí za to si to dnes připomenout. Došly dvě stě čtyřicet čtyři práce, tedy od víc než pětaosmdesáti procent z těch, komu jsem původně napsal, a to ještě musíme počítat s tím, že mezitím jich několik emigrovalo a řadě dalších byla práce nějakým způsobem znemožněna. Jiné, kteří si na Minisalon vzpomněli až po listopadu 1989, jsem už do souboru, který byl uzavřen hned v roce 1984, nezařadil, protože by tím ztratil hodnotu svědectví o duchu a atmosféře umění té doby. 

Ta příchuť dobrodružství a vzdorující ilegálnosti, kterou celá akce měla a která ji do určité míry snad i inspirovala a již bychom dnes v našich kruzích jen těžko hledali, ještě v tom roce hodně zhořkla: výstava, kterou měl komentovat rozsáhlý katalog a pro niž jsme chystali sklepní galerii Jazzové sekce v domku na Kačerově, se neuskutečnila. Jak každý ví, proti Sekci, tomu sdružení přívrženců alternativní nezávislé kultury, té hudební, výtvarné, vydavatelské „šedé zóně“ našeho tehdejšího života, se stupňovala policejní perzekuce. Roztrhl se pytel s domovními prohlídkami a kontroly v kačerovském domku byly skoro ustavičné. Tlak vyvrcholil tím, že výbor Sekce byl uvězněn. Projekt Minisalon ztroskotal, ale přestože policie projevovala mimořádný zájem o všechno, co se ho týkalo, celý soubor se podařilo bezpečně ukrýt. 

Tenhle živý dokument se celou dobu zachoval včetně prací těch, kteří mezitím zemřeli – Libora Fáry, Čestmíra Kafky, Vladimíra Janouška, Karla Vaci, Miloše Urbáska, Stanislava Judla, Alvy Hajna, Zdeny Fibichové, Tomáše Haleše, Igora Kalného. 

Soubor jako celek, na němž je zcela patrné určité nadšení tehdejší paralelní kultury, podává na minimální ploše dost bezprostřední doklad o tom, čím výtvarné umění žilo. A do určité míry překvapuje, že mezi pracemi, které jsou památkami a svědky prožitků a snah tehdejšího umění, je hodně těch, které svou dobu přetrvaly a doposud jsou s to něco vlastního sdělit.